Podvádění na amerických vysokých školách v USA ve 21.století

V českém prostředí se o problému podvádění na vysokých školách hovoří zejména v souvislosti s  plagiátorstvím studentů ale i přímo akademických pracovníků. Na vysokých školách se v celku běžně používá software, který umožňuje odhalit místa v textu, které nejsou prokazatelně dílem toho, kdo je předkládá,

Také v USA, které má ale u nás pověst země, kde se ve škole neopisuje a nenapovídá, se podvádění různého druhu stává významným tématem. Následující článek vychází z několika zdrojů, které k tomuto problému přistupují velmi různým způsobem, přesto se však zdá, že se vzájemně docela dobře doplňují.

Všechny články se shodují, že podvádění na vysokých školách není novou záležitostí, ale v současnosti se podmínky pro něj stále zlepšují a akademická nepoctivost (academic dishonesty) je na vzestupu, a i proto je na něj potřeba neustále upozorňovat.

Jak píše George Anders, přispěvovatel Forbesu, jedním z důvodů takové situace je velký rozmach on-line kurzů. Někteří studenti velmi snadno překonávají bezpečnostní bariéry kurzů a prakticky bez toho, aby reálně znali obsah kurzu, získávají nejlepší známky. Jednou z oblíbených metod je účastnit se on-line kurzů pod několika uživatelskými účty – to je s falešnými identitami. Takový postup vede relativně rychle k získání všech správných odpovědí v předkládaných testech a k jejich využití pro téměř perfektní absolvování tentokrát už pod pravým jménem studenta. Jinou využívanou možností, podle Jeffrey R. Younga (The Chronicle of Higher Education) je utvořit společenství s několika dalšími studenty a využít skutečnosti, že „banka“ správných odpovědí pro testy je relativně malá a možnosti jejich kombinací hodně omezené.  Do sdíleného Google Doc si okopírují celé znění testu se všemi odpověďmi správnými i špatnými. Tento test mohou konfrontovat s pomocí cvičebnice z Google Books, která ke kursu patří. Pomocí klíčových slov zkusí první z nich udělat test, a i když na poprvé neuspěje, kombinace odpovědí se zužuje a už druhý student ze společenství ho udělá lépe a tak dále, až ten poslední z nich je nejúspěšnější. Protože mají na test dva pokusy a výsledek tvoří průměr z obou z nich, nakonec všichni dosáhnou uspokojivého výsledku, a to bez toho, aby se jakkoliv vzdělali. V následujících kurzech se střídají tak, aby se jejich úspěšnost srovnala.

Takové a další podobné metody samozřejmě vyvolávají zájem různých technologických firem, které se naopak proti nim snaží bojovat zlepšenými nástroji kontroly on-line kurzů. Ty se soustředí zejména na ověřování identity studentů třeba za pomoci tzv. elektronických otisků, jako je sledování stylu psaní uživatele. Jinou možností je potom rozeznávání tváře nebo úsměvu. Dokonce už existují takové systémy, které studenty on-line kurzů neustále sledují kamerou a monitorují jejich úhozy na klávesnici.

Ale problémem zůstává i nevirtuální podvádění. Za aktuální ukázku lze považovat skandál, který vypuknul na Harvardu, když se zjistilo, že více než 100 studentů v jednom kurzu sdílelo výsledky závěrečného domácího testu. Harvard je přitom jednou z nejprestižnějších škola, jejímž heslem je mimo jiné „Veritas“ (pravda) a taková událost je pozorně sledována. Zvětšuje se rovněž míra dalších způsobů „tradičního“ podvádění a to zejména při vypracovávání esejů, seminárních i závěrečných prací. Studenti „zapomínají“ citovat autory, nebo kopírují celé pasáže přímo z internetu – tomu se říká „záplatové psaní“ (patchwriting) -  nebo si dokonce práce kupují.  

Poslední z autorů, jejichž články jsou použity jako podklad tohoto textu, William M. Chace  jde ve svých úvahách o podvádění nejdál. Pravděpodobně i proto, že má dlouholeté zkušenosti z pedagogické činnosti na několika amerických univerzitách. Vidí v podvádění odraz velkých a většinou negativních změn. Chápe ho jako důsledek rozvolnění vztahu mezi školou, jejími učiteli a studenty. Učitelé, přednášející jsou čím dál častěji najímáni na krátkodobé smlouvy (v podobě tzv. part-time úvazků). Škola na druhou stranu ne vždy a dostatečně podporuje učitele v tom, aby odhalovali podvádění, protože se díky vyšetřování může dostat do dlouhotrvajících a potenciálně nákladných sporů s rodiči studentů. Studenti ke svým rychle se měnícím učitelům nenacházejí hlubší vztah nebo je díky on-line kurzům vůbec neznají a díky tomu se pro ně podvádění stává mnohem méně morálně problematické. Chace usuzuje, že tolerování nebo přílišná nedůslednost v trestání podvádějících vede postupně k tomu, že dříve nepřijatelné praktiky se postupně mohou změnit v normu. Omlouvání plagiátorství zesiluje i v souvislosti se vzrůstajícím pocitem, že všechno originální či původní už bylo vlastně napsáno. 

Co s tím? Tuto otázku si klade pouze prof. Chace a říká, že existují v zásadě dvě možné strategie. První z nich by se dala nazvat strategií zvýšeného dohledu. To s sebou nese i vyšší míru apriorní podezřívavosti vůči studentům (případně i dalším aktérům: akademikům, vědcům) a to především prostřednictvím  sofistikovaných technologií jako je třeba v USA používaný „Turnitin“. To je webová stránka a na ni navazující různé typy služeb, které odhalují plagiátorství. Právě takovým nástrojům věnují hlavní pozornost ostatní tři vybrané články.

Druhou strategií je potom trochu staromódní (možná až příliš ?) přímý a vážně míněný důraz na praktické (a nikoliv jen proklamativní) dodržování akademické cti,. Principem je přenést zodpovědnost a vlastně částečně i kontrolu na studenty. Ti by se nejen sami měli vyvarovat takového jednání, ale rovněž by na něj měli aktivně upozorňovat. Přičemž zejména druhá varianta studentské zodpovědnosti už se může jevit v evropských a hlavně postkomunistických zemích jako do značné míry problematická. Tento přístup ale pravděpodobně více konvenuje severoamerické morální tradici.

Je evidentní, že právě strategie, v níž hraje centrální roli student a apelace na jeho zodpovědnost, je autorem silně podporována.  A přestože se v některých případech můžou jevit jeho (originální?) myšlenky jako příliš tradicionalistické, jsou rozhodně inspirující. A povzbuzují k diskusi o tématu podvádění na akademické půdě i nás.

Pro distancne.blogspot.cz  Michaela Šmídová

Prameny:
Chace, W., M. (2012). Question of Honor, Američan Scholar
Young, J., R (2012). Online Classes See Cheating Go High-Tech, The Chronicle of Higher Education

Anders, G. (2012) Are They Learning Or Cheating? Online Teaching's Dilema, Forbes

Christakis, E, Christakis, N., A. (2012) Harvard Cheating Scandal: Is Academic Dishonesty on the Rise?,  Time